TA NADĚJE BYLA V DÍVČÍ KRÁSE
Bloudím vzpomínkami na ten čas,
kdy jsem kráčel vzhůru s ní žít
a řekli jsme si své ano.
Tehdy padal sníh jen kol nás
a vše se zdálo samozřejmé být
a teď je celé představení vyprodáno.
Neutišil vítr s bouří,
jenž pískem zavál stopy nezralých dnů
a mou loď žene dál nekonečnou pouští,
v níž se já nevyznám.
Cosi mi obzor široko daleko zastírá
a těžko se dá v kompasu číst.
Není více cesty v modravou dálku,
touha v nás dvou nevzklíčí,
je prosté snít o své lásce,
avšak samota skrývá pravdu,
jíž vzkříšení ze zlého snu nezničí,
ta naděje byla v dívčí kráse.
Ubohá to krása !
Rozkol v písek a jíl lásku promění,
lživá byla.
Po dešti se dýchá prý líp,
však slunce v duši pohasíná
a čas, všemocný pán, dál ubíhá.
Příliš jsem věřil, často tak zasněný !
Kdo má dnes tuhle hru hrát,
v hlavní roli láska a já.
V naději neprohrát byl jsem naivní,
zázrak se nekoná, král prohrál !
Láska dává mat, poražen odcházím.
Mořem zkaleným brouzdám dál,
ona nebyla čistá, jak jsem si přál.
Ohlížejíce se za sebou, vpřed pluje loď má.
Neutišil ten vítr s bouří,
jenž lásku pryč odvál.
Mě myšlenka souží,
zapomenout na ten čas
a utopit svůj žal v moři !
Publikováno Hleďsebský kurýr číslo 2/2000
Bloudím vzpomínkami na ten čas,
kdy jsem kráčel vzhůru s ní žít
a řekli jsme si své ano.
Tehdy padal sníh jen kol nás
a vše se zdálo samozřejmé být
a teď je celé představení vyprodáno.
Neutišil vítr s bouří,
jenž pískem zavál stopy nezralých dnů
a mou loď žene dál nekonečnou pouští,
v níž se já nevyznám.
Cosi mi obzor široko daleko zastírá
a těžko se dá v kompasu číst.
Není více cesty v modravou dálku,
touha v nás dvou nevzklíčí,
je prosté snít o své lásce,
avšak samota skrývá pravdu,
jíž vzkříšení ze zlého snu nezničí,
ta naděje byla v dívčí kráse.
Ubohá to krása !
Rozkol v písek a jíl lásku promění,
lživá byla.
Po dešti se dýchá prý líp,
však slunce v duši pohasíná
a čas, všemocný pán, dál ubíhá.
Příliš jsem věřil, často tak zasněný !
Kdo má dnes tuhle hru hrát,
v hlavní roli láska a já.
V naději neprohrát byl jsem naivní,
zázrak se nekoná, král prohrál !
Láska dává mat, poražen odcházím.
Mořem zkaleným brouzdám dál,
ona nebyla čistá, jak jsem si přál.
Ohlížejíce se za sebou, vpřed pluje loď má.
Neutišil ten vítr s bouří,
jenž lásku pryč odvál.
Mě myšlenka souží,
zapomenout na ten čas
a utopit svůj žal v moři !
Publikováno Hleďsebský kurýr číslo 2/2000