TA NADĚJE BYLA V DÍVČÍ KRÁSE
Bloudím vzpomínkami na ten čas,
kdy jsem kráčel vzhůru s ní žít
a řekli jsme si své ano.
Tehdy padal sníh jen kol nás
a vše se zdálo samozřejmé být
a teď je celé představení vyprodáno.
Neutišil vítr s bouří,
jenž pískem zavál stopy nezralých dnů
a mou loď žene dál nekonečnou pouští,
v níž se já nevyznám.
Cosi mi obzor široko daleko zastírá
a těžko se dá v kompasu číst.
Není více cesty v modravou dálku,
touha v nás dvou nevzklíčí,
je prosté snít o své lásce,
avšak samota skrývá pravdu,
jíž vzkříšení ze zlého snu nezničí,
ta naděje byla v dívčí kráse.
Ubohá to krása!
Rozkol v písek a jíl lásku promění,
lživá byla.
Po dešti se dýchá prý líp,
však slunce v duši pohasíná
a čas, všemocný pán, dál ubíhá.
Příliš jsem věřil, často tak zasněný.
Kdo má dnes tuhle hru hrát,
v hlavní roli láska a já.
V naději neprohrát byl jsem naivní,
zázrak se nekoná, král prohrál.
Láska dává mat, poražen odcházím.
Mořem zkaleným brouzdám dál,
ona nebyla čistá, jak jsem si přál.
Ohlížejíce se za sebou, vpřed pluje loď má.
Neutišil ten vítr s bouří,
jenž lásku pryč odvál.
Mě myšlenka souží,
zapomenout na ten čas
a utopit svůj žal v moři.
Publikováno Hleďsebský kurýr číslo 2/2000
Bloudím vzpomínkami na ten čas,
kdy jsem kráčel vzhůru s ní žít
a řekli jsme si své ano.
Tehdy padal sníh jen kol nás
a vše se zdálo samozřejmé být
a teď je celé představení vyprodáno.
Neutišil vítr s bouří,
jenž pískem zavál stopy nezralých dnů
a mou loď žene dál nekonečnou pouští,
v níž se já nevyznám.
Cosi mi obzor široko daleko zastírá
a těžko se dá v kompasu číst.
Není více cesty v modravou dálku,
touha v nás dvou nevzklíčí,
je prosté snít o své lásce,
avšak samota skrývá pravdu,
jíž vzkříšení ze zlého snu nezničí,
ta naděje byla v dívčí kráse.
Ubohá to krása!
Rozkol v písek a jíl lásku promění,
lživá byla.
Po dešti se dýchá prý líp,
však slunce v duši pohasíná
a čas, všemocný pán, dál ubíhá.
Příliš jsem věřil, často tak zasněný.
Kdo má dnes tuhle hru hrát,
v hlavní roli láska a já.
V naději neprohrát byl jsem naivní,
zázrak se nekoná, král prohrál.
Láska dává mat, poražen odcházím.
Mořem zkaleným brouzdám dál,
ona nebyla čistá, jak jsem si přál.
Ohlížejíce se za sebou, vpřed pluje loď má.
Neutišil ten vítr s bouří,
jenž lásku pryč odvál.
Mě myšlenka souží,
zapomenout na ten čas
a utopit svůj žal v moři.
Publikováno Hleďsebský kurýr číslo 2/2000