PADAJÍ STROMY K ZEMI PODŤATÉ
Padají stromy k zemi podťaté,
listím zetlelým zaváté.
Co života kus v sobě mělo,
umírá a ztrácí světlo.
Pochodem kreatur s pásy otřásá se země,
svět ocitl se v nicotě a ve tmě.
Dunivý hrom děsí každého z nás,
ten zničil vše nejkrásnější z krás.
Ryk a úzkostný křik mísí se s deštěm,
zředěným krví padlých hrůzným běsem.
Kolik jich ještě padne, než se posedlost nakrmí?
Sta, tisíce, milióny ubožáků, na něž budeme hrdí!
Nebudou mít své rovy, věnce jim nikdo nepoloží,
jen pomník z žuly svědkem se jim tak stane,
jaká ukrutnost a zloba tu vládly,
však i to olovo v zemi chladne.
Neodešli dobrovolně v boj se bít a skonat v týlu,
naverbovali je násilím, každého bez rozdílu.
Ostatní pak vyhnali z domovů,
muže, ženy, děti, starce dali do okovů,
aby tváří v tvář smrti stanuli v lágrech,
by po vůli jim byli bez i v hadrech.
Král hrůzy z nebes chtěl sestoupit,
svět celý v krvi a bahně utopit a v ohni cenné upálit.
Zmar a bolest jen v duších ulpěly,
poznamenaní jsme tím, čím jsme trpěli.
A on bez hanby a ostychu tu kráčel,
nemajíc slitování s nikým a ničím, zlověstný kříž vláčel.
Jak jen se to mohlo stát,
kdo mu mohl jeho moc dát?
Však nic věčnost netrvá,
jednou musí přijít obroda,
vítězství.
Ze spárů úmrlčí lebky svoboda,
zažehnáno utrpení jest náhle,
v myšlenkách nám naděje plane,
že konečně musí to vše ustát.
Nikdy více nesmí přijít ten čas,
nikdy více nesmí se to stát!
Hluboko v srdcích vzpomínky jen zůstanou,
jak jsme se bránili s odvahou
a vzepřeli jsme se osudu zlému,
sláva našemu spasiteli,
tomu díky, díky jemu.
Jaká to radost a štěstí nás znovu naplnili
a tehdy i květy stromů ožily,
jak nikdy před tím.
Teď konečně dýšeme svobodní a volní,
modrým zítřkům jdeme vstříc,
pro tenhle svět bez hranic.
Ať vůkol píseň ptáci roznesou,
že lidé tu opět šťastní jsou,
ať láska v růži může kvést,
do duší ratolest vítr může vnést.
Bože, svět náš v míru jest!
Padají stromy k zemi podťaté,
listím zetlelým zaváté.
Co života kus v sobě mělo,
umírá a ztrácí světlo.
Pochodem kreatur s pásy otřásá se země,
svět ocitl se v nicotě a ve tmě.
Dunivý hrom děsí každého z nás,
ten zničil vše nejkrásnější z krás.
Ryk a úzkostný křik mísí se s deštěm,
zředěným krví padlých hrůzným běsem.
Kolik jich ještě padne, než se posedlost nakrmí?
Sta, tisíce, milióny ubožáků, na něž budeme hrdí!
Nebudou mít své rovy, věnce jim nikdo nepoloží,
jen pomník z žuly svědkem se jim tak stane,
jaká ukrutnost a zloba tu vládly,
však i to olovo v zemi chladne.
Neodešli dobrovolně v boj se bít a skonat v týlu,
naverbovali je násilím, každého bez rozdílu.
Ostatní pak vyhnali z domovů,
muže, ženy, děti, starce dali do okovů,
aby tváří v tvář smrti stanuli v lágrech,
by po vůli jim byli bez i v hadrech.
Král hrůzy z nebes chtěl sestoupit,
svět celý v krvi a bahně utopit a v ohni cenné upálit.
Zmar a bolest jen v duších ulpěly,
poznamenaní jsme tím, čím jsme trpěli.
A on bez hanby a ostychu tu kráčel,
nemajíc slitování s nikým a ničím, zlověstný kříž vláčel.
Jak jen se to mohlo stát,
kdo mu mohl jeho moc dát?
Však nic věčnost netrvá,
jednou musí přijít obroda,
vítězství.
Ze spárů úmrlčí lebky svoboda,
zažehnáno utrpení jest náhle,
v myšlenkách nám naděje plane,
že konečně musí to vše ustát.
Nikdy více nesmí přijít ten čas,
nikdy více nesmí se to stát!
Hluboko v srdcích vzpomínky jen zůstanou,
jak jsme se bránili s odvahou
a vzepřeli jsme se osudu zlému,
sláva našemu spasiteli,
tomu díky, díky jemu.
Jaká to radost a štěstí nás znovu naplnili
a tehdy i květy stromů ožily,
jak nikdy před tím.
Teď konečně dýšeme svobodní a volní,
modrým zítřkům jdeme vstříc,
pro tenhle svět bez hranic.
Ať vůkol píseň ptáci roznesou,
že lidé tu opět šťastní jsou,
ať láska v růži může kvést,
do duší ratolest vítr může vnést.
Bože, svět náš v míru jest!