JÁ A TY
Já, kdo jsem já v tvém snění,
stín či strom, jež na tě hledí.
Slunce, jež s ránem vychází,
měsíc, jenž večerem k spánku tě provází.
Chci být mlhou tebe v háv z oparu halící,
vánkem, jenž hladí tě po lících.
Brázdou v poli, kams v nekonečno táhne se,
astronomem, který ti pár hvězd z klenby nebeské přinese,
orlem, co krouží nad tvou krajinou
a perutěmi mává tam nad horou.
Nad horou nejvyšší, nad mořem rozbouřeným,
v němž loď naše zmítá se, stěžeň už se láme,
ke dnu ona táhne.
Ne, to ne, jen, když spolu zůstanem,
zachránit loď se nám podaří pod Jižním křížem.
Já, kdo jsem já v tvém zrcadlení,
v kterém se tvář tvá na mě zračí,
plna vrásek starostí, jež něhu si područí
a mě v mysli víc a víc užírá.
Neznámý hlas mi z dáli cosi říká,
že ty, že já, že pouze sním...