A KDO SEM DAL TY KVĚTY KRÁSNÉ
Jaké to kouzlo nesmírné působí
dvánacti květin v půllitru,
jež stojí v stínu denním
na kamenné studni, kteroužto zdobí.
Náhle jsem ucítil sílu těch rozmarných květů
a zahleděl jsem se do jejich niter
a poznal jsem, že květy o samotě se bojí.
Svým smyslem já vnímám život růžových karafiátů,
snad jejich květy vzplály v oheň,
který zažehla ruka Matky přírody.
Jaké to kouzlo nesmírné na mě působí,
to kouzlo květin v skleněném půllitru,
jež zdobí dnes tu studnu kamennou oprýskanou.
Jen stačí se zahledět a vědět,
jak oheň karafiátů mění se v modrou silici,
v modrou silici bujných zvonků,
co v letním seně oznamují příchod blažených pohod.
Snad ty někdo obarvil barvou školních inkoustů
neb těch už nyní nepotřebuje.
Jsi kouzelná Matko přírodo!
A ty človíčku jsi omámený,
jak umíš rozličné květy k sobě dát,
mně nezbývá, než se ptát:
Kdo dal na studnu ty květy, sem
v půllitru skleněném?